Jak s dětmi mluvit o tom, co se děje - Mgr. Čuhelová 

Bez nějaké paniky a strachu, je to tak, děti se ptají. Dospívající taky. Pokud se neptají a jsou na sociálních sítích jakéhokoliv charakteru, tak se s tím, co se děje, prostě 100 % setkaly. Některé mají strach, jiné to zajímá, další jsou zvědaví. Někdo si z toho dělá legraci. Dnes i včera jsem měla setkání i telefony. Děti, puboši, rodiče. A i menší vyděšený děti se ptaly: „Paní psycholožko, prý bude válka.“ Nebo vám s touto informací přijde dítě domů. 

Takže - co s tím? Jak se k tomu jako dospělí postavit? 

Doporučuji nebagatelizovat, nelhat, neslibovat, nemanipulovat, nestrašit. Takže určitě neříkejte věty typu „nemusíš se bát“, „čeho se prosím tě bojíš, tady jsme v bezpečí“ a takový ty chlácholivý řeči, co sice vypadají moc hezky a dobře, ale ten nepřijatý strach se jen někam schová. Je potřeba strach legitimizovat – tj. je to normální, že má člověk, dítě, strach. (Možná někdo z vás zažil v dětství akce kolem studené války a strašení atomovou bombou, tak si na to vzpomínáte. Nic příjemnýho.) Přijetí a pojmenování emoce vede ke zklidnění.

1. Na tuto otázku já konkrétně odpovídám: „Přeju si, aby nebyla.“ „Věřím, že nebude.“ A když mě zatlačí do kouta slovy: „No jo, přejete, ale co si myslíte, prý bude třetí světová?“, tak říkám, že prostě nevím, ale doufám a věřím, že ne.
2. Ptám se dětí, co cítěj, jak se cítěj. „Jak ti je?“ „Jak to vidíš?“ „Jak se cítíš?“ „Co si o tom myslíš?“ (V klidu, se zájmem.)
3. Když je tam hodně strachu, tak ošetřuju emoce. „Jo, chápu, strach.“ „Člověk se bojí, co se děje, viď?“ „Ty zprávy a nejistota nahání občas hrůzu, viď?“ Neboli empatická reakce.
4. Následuje klasická práce se strachem – vyklepeme, EFT, vyboxujeme, prostě z těla ven. Dýchání, klid, nádech, výdech.
5. Záleží na míře strachu, někomu stačí jen informace, jiným to nasedá na všechny ty strachy, co teď byly a co prožívají. Teenagerům na jejich strachy a obavy z dalšího života, ze školy, přijímaček. Menším dětem na vše, co prožívaly kolem viru a obavy o život prarodičů. Pokud to přechází až do úzkostí, tak techniky – dech, vyjmenuj barvy, co vidíš…
6. Podat informace o tom, jak to teď vypadá – úměrně věku.

Dobrá zpráva – dle výzkumů je pro děti mnohem horší válka doma než válka ve světě. Děti, co prožily a přežily válku, byly mnohem méně traumatizované než děti, co jsou doma týrány nebo vidí, jak jejich rodiče bijí jeden druhého, žijí v násilí a tak. Důležité je bezpečí a jistota doma.  

A co když o tom děti nemluví? Ty informace se k nim nějak dostanou. (Známe to, jak si dospělí myslí, že „děti o ničem neví“.) Buďte rádi, když se zeptají a svěří. Můžete lehounce naťuknout sami. „Slyšel/a jsi, co se teď děje ve světě? Co ty na to? Jaký to pro tebe je?“ Zase dle věku, puberťáků a dospívajících bych se ptala určitě. Máte prostor pro mluvení, sdílení, podporu. 

Co pomáhá – s tím, co nemůžeme ovlivnit, nic nenaděláme. Nezaměřovat tam moc pozornosti. Toto dětem vysvětlit. „Co můžeme udělat, aby ti bylo líp? Aby ses cítil líp?“ Někdy ještě mluvím o tom, že strach a bezmoc je těžká kombinace (u dětí, co to hodně prožívají, co se tím hodně trápí). A že to, nad čím máme moc, je dělat co nejlepší svět kolem nás. Mít se co nejlépe, být laskaví. To je princip Ego 2.0 – když je někdy člověku úzko a cítí bezmoc, tak pomůže najít nějakou moc – co může ovlivnit, kde může pomoci, kde to může udělat lepší. A můžeme mluvit i o vděčnostech. Nebo zkusit hoponopono. Prostě to, co vám funguje. Použitelné i pro nás, dospěláky.

Informační letáček o domácím násilí 

Diagnostika duševních poruch u dětí někdy připomíná detektivní práci. Podle psychiatra Tomáše Havelky, primáře dětského oddělení Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě, je důležité se na projevy potíží ptát nejen dětí samotných, ale také jejich rodičů

Aby se dítě mohlo správně rozvíjet, potřebuje pevné zakotvení v životě.

V srpnu letošního roku se Ústavní soud[1] znovu zabýval tím, který rodič má nést náklady na dopravu dítěte mezi rodiči majícími odlišné bydliště. Jestliže rodiče bydlí v rozumné vzdálenosti od sebe a blízko je i (před)školní zařízení, které dítě navštěvuje, problémy většinou nenastávají. Nejběžnější úpravou je, že rodič si dítě vyzvedává v místě bydliště dítěte a po skončení styku jej vrací na stejném místě. Nicméně čas od času se stane, že jeden rodič bydlí v Praze a druhý v Ostravě. Anebo bydlí pouze v sousedním či dokonce stejném městě, ale stejně nejsou schopni se na místě předávání dítěte domluvit.

Dětská psychiatrie je v krizi. Během pandemie vzrostl počet dětí, které potřebují odbornou psychiatrickou pomoc. Nejdříve jim chyběly sociální vazby a pravidelný řád, po nástupu do školy se zase hroutily pod nárůstem povinností. Potýkají se ve zvýšené míře s depresemi, mentální anorexií, sebepoškozováním a přibylo i myšlenek na sebevraždu. Největší ústavy pro děti v tísni přitom bojují o přežití kvůli nedostatek personálu. Na poslední chvíli se podařilo odvrátit krach největší psychiatrické nemocnice v Opařanech, ale problémy jsou i jinde. Natáčel Michael Fiala.

Po zrušení kojeneckých ústavů čeká Českou republiku ještě jeden dluh – vyřešit to, jak se postarat o starší děti z pasťáků a dětských domovů. Jejich často neutěšené osudy mapovala v časosběrném dokumentu Opouštět Počátky, který má dnes premiéru na jihlavském festivalu, režisérka Linda Kallistová Jablonská.

Co s dětmi, jejichž chování ve školách se vymyká normám? Jsou sprosté, útočné, lžou… Jednou z institucí, na něž je možné se obrátit, jsou i střediska výchovné péče. Je jich napříč celou republikou celkem 37, a jak říká Tereza Polesná z jedné z nich ve Slaném, rodič i školy o nich málo vědí. A to je škoda. „Jsme tu totiž právě proto, aby děti nemusely měnit školy a odcházet do ústavů,” vysvětluje. „Pokud si rodiče přejí změnu a jsou ochotni pro ni něco udělat, můžeme jim pomoci.”

Často se zapomíná, že pomoci potřebuje nejen dítě, ale také rodič, který je „očerňován“.

Na Lince bezpečí si jsou zcela vědomi vážnosti situace na Ukrajině a obav dětí a rodičů. Nabízí proto základní body, jak vnitřně se sitaucí naložit.

Linka bezpečí nabízí pomoc v této vážné situaci týkající se války na Ukrajině. Na svém webu a sociálních sítích nabízí základní doporučení, která odrází jejich první hovory dětí na Lince. Jejich služby: dětská Linka bezpečí 116 111 a Rodičovská linka 606 021 021, jsou k dispozici všem. 

Více informací na: Linka bezpečí

facebook: facebook Linka bezpečí

Do pěstousnké péče jsou svěřovány děti v případech, kdy se o ně biolgická rodina nemůže postarat. Nejmenší děti ale potřebují od svého narození jednu hlavní pečující osobu. V kojeneckých ústavech na jednu sestřičku připadá ale i sedm dětí. Pěstouni tak mohou významně změnit život dětí. Jak se stát pěstounem, Novinkám popsat zkušená přechodná pěstounka Radka. 

Česko se potýká s nedostatkem pěstounů

Proč se OSPODu bojíme? A co „sociálka“ rozhodně nedělá? Dagmar Kubičíková, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí v Praze 8, vysvětluje, jak u nás stát chrání děti v ohrožení.

Rodič, který má dítě v péči, jej nemá pouze šatit, živit a starat se o to, aby chodilo včas spát, ale musí ho také vést k respektování povinností, jež má vůči druhému rodiči. Tak odůvodnil brněnský městský soud verdikt nad matkou, která dlouhodobě nepředávala dceru jejímu otci.

O domácím násilí, kterému jsou vystaveni ti nejzranitelnější – děti – se příliš nemluví. Podle statistik jej zažívá asi 10 % dětí, což znamená jedno až tři děti v jedné standardní školní třídě. Jak rozpoznat, že je dítě vystaveno domácímu násilí, a jak mu pomoci? To je hlavní téma další epizody pořadu O čem se mlčí. Terapeut Honza Vojtko si tentokrát pozval Petru í Wünschovou z centra LOCIKA a Romana Bojka, manažera pro oblast rovnosti, diverzity a inkluze společnosti IKEA.

Vždy je třeba zohledňovat především zájmy dítěte, a to nejen zájem na ochraně jeho fyzického zdraví, ale také zájem na jeho zdraví psychickém.

„Rodiče mi nikdy neřekli: ‘Miluju Tě!’ ani že by mě měli rádi.“ „Nikdy?“ opáčil jsem a čekal jsem, že se klient přece jen rozpomene, protože často „nikdy“ rozhodně neznamená „nikdy.“ „Noo… Ne, fakt nikdy.“ Seděl přede mnou a řešil, jak vměstnat třicetihodinový program do 24 hodin. A bohužel nebyl jediný takový.

Nejviditelnějšími projevy je „kampaň“ za degradaci druhého rodiče. Syndrom zavrženého rodiče (anglicky Parental Alienation Syndrome – PAS) – je jev, kterého si jako první všiml a popsal americký psychiatr R. A. Gardner na počátku 80. let a my jsme se s ním blíže seznámili v předchozích dvou článcích. Dnes se podíváme na to, jak se Syndrom zavrženého rodiče nejčastěji projevuje a také, jaké dopady má na děti v jejich dospělosti.

Při šikaně hrají děti různé role. Některé šikanují, jiné přihlížejí, oběti trpí. Když porozumíte mechanismům šikany ve škole, dokážete ji lépe řešit a předcházet jí.

S režisérkou Erikou Hníkovou o filmu mapujícím svébytný způsob výchovy, který soutěží jako první dokument v hlavní sekci ve Varech