Jak s dětmi mluvit o tom, co se děje - Mgr. Čuhelová 

Bez nějaké paniky a strachu, je to tak, děti se ptají. Dospívající taky. Pokud se neptají a jsou na sociálních sítích jakéhokoliv charakteru, tak se s tím, co se děje, prostě 100 % setkaly. Některé mají strach, jiné to zajímá, další jsou zvědaví. Někdo si z toho dělá legraci. Dnes i včera jsem měla setkání i telefony. Děti, puboši, rodiče. A i menší vyděšený děti se ptaly: „Paní psycholožko, prý bude válka.“ Nebo vám s touto informací přijde dítě domů. 

Takže - co s tím? Jak se k tomu jako dospělí postavit? 

Doporučuji nebagatelizovat, nelhat, neslibovat, nemanipulovat, nestrašit. Takže určitě neříkejte věty typu „nemusíš se bát“, „čeho se prosím tě bojíš, tady jsme v bezpečí“ a takový ty chlácholivý řeči, co sice vypadají moc hezky a dobře, ale ten nepřijatý strach se jen někam schová. Je potřeba strach legitimizovat – tj. je to normální, že má člověk, dítě, strach. (Možná někdo z vás zažil v dětství akce kolem studené války a strašení atomovou bombou, tak si na to vzpomínáte. Nic příjemnýho.) Přijetí a pojmenování emoce vede ke zklidnění.

1. Na tuto otázku já konkrétně odpovídám: „Přeju si, aby nebyla.“ „Věřím, že nebude.“ A když mě zatlačí do kouta slovy: „No jo, přejete, ale co si myslíte, prý bude třetí světová?“, tak říkám, že prostě nevím, ale doufám a věřím, že ne.
2. Ptám se dětí, co cítěj, jak se cítěj. „Jak ti je?“ „Jak to vidíš?“ „Jak se cítíš?“ „Co si o tom myslíš?“ (V klidu, se zájmem.)
3. Když je tam hodně strachu, tak ošetřuju emoce. „Jo, chápu, strach.“ „Člověk se bojí, co se děje, viď?“ „Ty zprávy a nejistota nahání občas hrůzu, viď?“ Neboli empatická reakce.
4. Následuje klasická práce se strachem – vyklepeme, EFT, vyboxujeme, prostě z těla ven. Dýchání, klid, nádech, výdech.
5. Záleží na míře strachu, někomu stačí jen informace, jiným to nasedá na všechny ty strachy, co teď byly a co prožívají. Teenagerům na jejich strachy a obavy z dalšího života, ze školy, přijímaček. Menším dětem na vše, co prožívaly kolem viru a obavy o život prarodičů. Pokud to přechází až do úzkostí, tak techniky – dech, vyjmenuj barvy, co vidíš…
6. Podat informace o tom, jak to teď vypadá – úměrně věku.

Dobrá zpráva – dle výzkumů je pro děti mnohem horší válka doma než válka ve světě. Děti, co prožily a přežily válku, byly mnohem méně traumatizované než děti, co jsou doma týrány nebo vidí, jak jejich rodiče bijí jeden druhého, žijí v násilí a tak. Důležité je bezpečí a jistota doma.  

A co když o tom děti nemluví? Ty informace se k nim nějak dostanou. (Známe to, jak si dospělí myslí, že „děti o ničem neví“.) Buďte rádi, když se zeptají a svěří. Můžete lehounce naťuknout sami. „Slyšel/a jsi, co se teď děje ve světě? Co ty na to? Jaký to pro tebe je?“ Zase dle věku, puberťáků a dospívajících bych se ptala určitě. Máte prostor pro mluvení, sdílení, podporu. 

Co pomáhá – s tím, co nemůžeme ovlivnit, nic nenaděláme. Nezaměřovat tam moc pozornosti. Toto dětem vysvětlit. „Co můžeme udělat, aby ti bylo líp? Aby ses cítil líp?“ Někdy ještě mluvím o tom, že strach a bezmoc je těžká kombinace (u dětí, co to hodně prožívají, co se tím hodně trápí). A že to, nad čím máme moc, je dělat co nejlepší svět kolem nás. Mít se co nejlépe, být laskaví. To je princip Ego 2.0 – když je někdy člověku úzko a cítí bezmoc, tak pomůže najít nějakou moc – co může ovlivnit, kde může pomoci, kde to může udělat lepší. A můžeme mluvit i o vděčnostech. Nebo zkusit hoponopono. Prostě to, co vám funguje. Použitelné i pro nás, dospěláky.